AWC 2017

14. června 2018 v 8:29 | Keiji
Může být něco zároveň motivační i demotivační?
Mistrovství světa v agility takové určitě být může.


Když jde o nějaký sport, který se dá provozovat i vrcholově, většinou existuje velká škála závodů, zápasů a soutěží na profesionální úrovni. Podle názvu kolikrát ani nepoznáte, který z nich je ten nejdůležitější.
Určitě nechci shazovat jiné psí sporty, protože každá práce se zvířetem vyžaduje spoustu úsilí, ale mezi nimi je agility asi nejprestižnější. Jde o můj subjektivní názor, samozřejmě záleží na tom, v jakých kruzích se pohybujete, ale myslím si, že zrovna agility bude i v podvědomí nepejskařů převažovat.
Takže je pochopitelné i množství velkých závodů, ve kterých i já, jako agiliťák, mám trochu problém se orientovat ve smyslu, který z nich je významnější. Je tady MČR, mistrovství Republiky, EO - Evropský Open, americká Grand Prix pod USDAA, britský Crufts, zmíněné FCI AWC (česky MS) - tedy mistrovství světa (pouze pro plemena zapsaná pod FCI, pro "psy s papíry") a pak IMCA, což je mezinárodní šampionát pro plemena i křížence, která je konaná společně s PAWC - soutěži v paragility, pro handicapované psovody.
Pro mě ale AWC vždycky znamenalo tak nějak vrchol kariéry v tomto sportu. O IMCA jsem se dověděla až později a nejspíš bude důležitější nebo stejně důležité, ale na AWC jsem se prostě chtěla jednou alespoň podívat. (O soutěžení tam si zatím iluze nedělám. :D) Minulý rok se konalo ve Španělsku a mé trenérky si zaplatily livestream, takže jsme to u nich doma mohly sledovat živě a i tak to bylo plné emocí... a co teprve tam moci skutečně být přítomna?!
https://www.youtube.com/watch?v=kE-QdxLoi44
AWC 2012, Liberec. (zdroj: youtube, dogsports.cz)
Tím, že se tento rok konání vrátilo po pěti letech opět do Liberce nám to bylo umožněno. Už v březnu jsme (opět díky trenérkám) měli zařízené ubytování (a už i s takovým předstihem bylo velmi málo volných míst!), od dubna jsme jezdili na autě s nálepkou, nalepkakterá mi ten nadcházející zážitek při každé cestě připomínala a v květnu jsem šla koupit lístky. Mé jaro tedy probíhalo natěšeně a nedočkavě.
Čas nějak sletěl a už tady byl říjen, kdy jsme na víkend strčili psisko Miňově mamce (za což jsme jí neskonale vděční, neboť venčit piraňu není žádná sranda... a ona zrovna ty dny potkala dva Akininé největší soky!) a vyrazili na šestihodinovou cestu k jinému koutu naší Republiky.
DSC00724a
AWC probíhalo sice už od čtvrtka, kdy běhaly týmy a v nich i jedna z mých trenérek, Eliška Panáčová Kaletová. Vyběhaly pro Českou Republiku v kategorii M druhé místo a je mi ctí pod ní moci trénovat!
Každopádně my pracující jsme byli odsouzeni až k odjezdu víkendovému, kdy jsme s Miňem do Liberce dorazili ve tři odpoledne a jelikož jsme měli na sobotu naplánovanou ještě návštěvu zoo, strachovali jsme se, zda to vzhledem k času vůbec bude mít cenu. Ha! Obavy byly zbytečné, Zoo Liberec má průchozí trasu jen 1,8 km, takže přestože jsme se hodně flákali, za hoďku a půl jsme byli na konci. Byli jsme z té prohlídky poměrně rozhořčení, protože zoo je sice proslulá bílými tygry, ale jinak nemá (kromě irbise! ty zbožňuju) nic moc co nabídnout a vstupné je ještě dražší než do té ostravské, která je - po porovnání - fakt pěkná a zabere vám celý den. Chápu, že se Liberec finančně zaměřuje spíše na chov ohrožených druhů než na samotný vzhled zoo, ale jak se tam pak návštěvníci mají vracet a přispívat? Kdybych jela přes celou Republiku právě kvůli tomu, tak jsem hodně zklamaná.
DSC00783a
V neděli jsme se vybavili s kelímkem "coffee to go" na nejbližší benzínce a vyrazili časně z rána do Home Credit Areny. AWCSotva jsme vešli, pohltila mě ta atmosféra. A já nevím, jestli vám to budu schopna natolik vylíčit, abych neukřivdila jedinému pocitu a okamžiku. To bude asi nemožné, protože kdyby se to dalo natolik barvitě popsat, proč by bylo třeba na takové akce vůbec jezdit a zažívat je osobně?
Takže popisovat vám své bušící srdce, nedočkavý, zrychlený dech, napjaté svaly při sledování závodníků, řeči ve všelijakých jazycích proudící z davu, desítky stánků s agilitní tématikou, v pauze společný tanec fanoušků, mizerně osmažené hranolky a všude vyprodané bagety, setkání s lidmi, které znám jen přes instagram, a konečně znovu i se Zdenkou (od které jsme si přivezli Akinu) a prokecání poloviny závodníku v Mkách... všechno to zní ve slovech strašně chabě, oproti tomu, jaké to bylo v pocitech.
Akorát mě hrozně mrzelo, že jsme museli odejít dřív. Miňa vsával na ranní a chtěl ideálně dojet domů kolem desáté, což při té cestě znamenalo vyrazit tak ve čtyři odpoledne. Byla jsem šťastná, že tam vůbec jel se mnou a že se mnou prožíval i každou shozenou skočku i zklamané "aah" u něčí diskvalifikace, neboť on má jinak k agility vztah spíše typu: "Zase je někam vezu na trénink/závody, musím tam čekat, nudit se, v pařáku/v dešti/v mrazu, a pak je zase vézt zpátky." :D Takže jsem mu chtěla vyhovět a vyrazili jsme ještě než doběhali poslední závodníci. Jenomže na konci právě běželi ti nejlepší, mezi nimi i zastupitelka Česka Terka Králová, jejíž běh se pak ještě všude na sociálních sítích rozebíral jako úžasný, při němž nikdo ani nemukl a ten, se kterým se jí konečně na AWC podařilo vyhrát zlato v kategorii L. To vědomí, že stačilo počkat 25 min po té čtvrté a byli bychom u toho přítomni taky, to mě doteď ještě docela žere.
https://www.youtube.com/watch?v=UCdR1lR7jMQ
Příběh Terky Králové a ticho i radost při jejím běhu na letošním AWC. (zdroj youtube, Pavel Košek)
I kdybych se já někdy měla dostat na tak velkou sotěž, nevím, jestli bych to unesla. Už na malých závodech, po kterých teď cestujeme, bojuju s touhou vyzvracet vnitřnosti nervozitou. To velmi ovlivňuje můj výkon a následně i výkon psa. Startovat na MS, asi se mi motá hlava tak, že odpadnu ještě před vstupem na parkur. :D
Mluvila jsem i o demotivačním vlivu AWC. Šlo o to, že ten rozdíl - mezi mnou a těmi lidmi závodícími tam dole - byl tak hmatatelný. Jak moc se lišíme ve svých schopnostech a výkonech. Sledovat je a zároveň doufat, že bych mezi nimi jednou mohla běžet i já, to působilo naprosto kontroverzně, nereálně a nelogicky.
Gepardí běh. To je termín, který mě při sledování toho chumlu lidí na prohlídce trati napadl. Gepard běží nejrychleji ze všech savců, ale jen na krátkou chvíli. A když jsem tam tak seděla na studené plastové sedačce a dole viděla ty až neskutečný lidi, jak běží podél kladiny ještě rychleji než velký pes, který právě na této překážce často taky nabírá pořádnou rychlost, nedokázala jsem zahnat myšlenky právě na geparda. Vrcholoví agility závodníci musí mít jinak narostlé klouby. To přece není možné, tak hbitě kmitat nohama! Ať se snažím a trénuju, jak chci... nedosáhnu ani poloviny takové rychlosti. (Zatím? Nebo je to fakt dáno geneticky a těmi klouby?! :D)
DSC00821a
Můj obdiv tedy padá na všechny závodníky, nejen za to, kolik úsilí, času, pokusů a omylů a tréninků je stálo dostat se s jejich psy tak daleko ve své agilitní kariéře, nejen za to, jak neuvěřitelně rychlé nohy si vycvičili, ale hlavně, že ten tlak těch několik dní a několik běhů ustojí a dokážou ze sebe vyždímat naprosto všechno.
Pokud budete mít někdy možnost, vyrazit na podobně důležitou soutěž ve sportu, kterému se věnujete, nebo vás zajímá, určitě neváhejte a pokuste se tam dostat. Na mě to sice mělo i ten depresivní dopad, kdy jsem pocítila, jak stále ještě stojím na začátku té cesty, ale o to víc se do mě zakouslo nutkání, vydat se po ní dál a patřit mezi ty lidi, kteří to dokázali. Hned druhý den jsem měla nezkrotnou chuť vyrazit k překážkám a trénovat, vydat se do lesa a naučit se gepardí běh, sledovat do noci videa profesionálů a učit se.
Půjdu za tím a pak snad jednou... :)DSC00818a Při nočním cestování Libercem jsme narazili na velký poutač... a vzadu je příhodně umístěn nápis: "A jaká je tvoje budoucnost?" ... Hmm.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 10. srpna 2018 v 2:41 | Reagovat

Na mistrovství světa ve vedení pejsků jsem obsadil osmé místo. V roce 2010.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama