Okurková voda.

14. června 2018 v 8:25 | Keiji
Prý by člověk neměl na začátku blogování psát o věcech, které přes den dělal; že šel do obchoďáku, nakoupil, hm, třeba v papírnictví, a pak ještě na e-shopu a teď čeká balíčky a teší se na ně.
Prý by neměl psát o svým obyčejným životě, protože každý si přece žije ten svůj a - pokud tedy nejste slavní - ten váš nikoho nezajímá.
Na chvilku jsem se po této "radě" zarazila... a zas mě bodl onen pomyslný nůž s nápisem "vzdej to" na čepeli. Ale pak mi (nezvykle rychle) došlo, že je mi to jedno. Možná to je jen nepříjemná realita, která se snaží házet mi klacky pod nohy, nebo výstřelek jiného blogera, který se snaží ostatní svést na zcestí. Anebo to tak prostě mělo být, abych si uvědomila své hodnoty.
Ale je mi to prostě jedno a budu psát, co chci.
Pravdou je, že založení tohoto blogu beru jako svou záchranu. Jako jakési mé spasení. Abych mohla říct všechno to, co nedokážu, když stojím někomu tváří v tvář. Aby mě ti lidé možná pochopili - možná odsoudili, na tom tak nezáleží - ale hlavně poznali.


Nemyslím si, že mě někdo má možnost skutečně poznat tam venku, ve světě z masa a kostí a hmoty. Možná ten, s kým jsem vyrůstala odmalička, kdy jsem ještě neměla postavené zdi kolem své osobnosti. Nikdy jsem ty hranice nechtěla začít stavět. Vlastně ani vědomě nevím, že jsem je stavěla. Prostě se s každou blbou nebo nepříjemnou poznámkou ty zdi zvětšily o několik centimetrů, až se z nich staly hradby a já zjistila, že přes ně nejen že nevidím, ale už ani nepřelezu. A i se když dnes potkávám s mnoha milými a fajn lidmi, se kterými bych se chtěla začít více bavit a trávit čas, stojíme každý na jedné straně ohraničeného prostoru a nemůžeme k sobě. Ale oni za to nemůžou. To já ty hradby postavila. A jen já mohu podepsat povolení k demolici.
Od roku 2005 si píšu deníček. S menšími výkyvy až dodnes. Bylo mi 11 a přála jsem si k Vánocům dětské akvárko s trilobity. S mojí nejlepší kamarádkou, která jej chtěla taky, jsme ho obě dostaly. Ze stovky vajíček se kamarádce vylíhlo asi dvacet. Mně se vylíhl jeden. Byla jsem naštvaná, nebo spíš zklamaná, než se jí ti trilobiti vzájemně požrali, protože byli kanibalističtí. Ten můj jeden jediný žil ze všech nejdéle. Psala jsem taky o tom, že šel taťka zrovna spát a že já si odskočila na záchod. Anebo o tom, že už bych měla dostat svého prvního Pokémona, protože už jsem přece jen o rok starší, než Ash když dostal Pikachu.
Po těch letech už v těch zápiscích nejsem až tak konkrétní (no dobře, tohle teď nebudeme rozebírat..), ale jednu myšlenku nesou stále. Je dychtivá, dotěrná a možná ani ne tak eticky správná. Ale žene mě dál, tam, za ty mé hranice, ty zdi, za mojí komfortní zónu.
Je to touha mít víc.
Víc odvahy. Víc přátel a radosti a pozornosti. Víc lásky a štěstí. Víc zvířat. Víc peněz, abych se o ně mohla postarat tak, aby byla spokojená. Víc moci. Ach ano, víc moci. Tolik moci, že bych mohla rozhodovat o svobodě. Zvířecí, lidské, ale hlavně té své.
Chci rozhodovat o svobodě, protože nesnesu tento systém a potřebuji se od něj oprostit.
A v současné chvíli mě nejvíce láká útěk. Odchod někde do lesů, hor či pustin bez civilizace. Na místo bez lidí pochodujících s nepřítomným výrazem do práce a z ní, bez obchodů plných stereotypem unavených tváří, bez hospod plných alkoholem nasáklých chudáků, zapíjejících svou bezmoc. Bez povrchnosti a absurdity. Místo bez závisti, plýtvání a nenávisti. Místo beze smutku.
Ale kdo ví, možná mám být bojovník. Ten, kdo tento systém svrhne. Vůdčí typ nejsem a zatím se na to ani necítím, ale historie mých deníčků plných konspiračních teorií a stejně tak mé záliby před několika lety by tomu osudu dost nasvědčovaly.
Dnes jsem jako tichý potůček v lese. Slyšet jde pouze šepot vody, která se převaluje přes malé oblázky. Klidný, mírný, neškodný. Ale nikdy nevíte, zda se za několik kilometrů nestane z potůčku rozbouřená řeka s peřejemi...
Piju poprvé v životě vodu s okurkou a moc mi chutná, i když hadovku jako tak moc ráda nemám, a rebelsky o tom zveřejňuju článek (navíc se zavádějícím titulkem vzhledem k obsahu), i když by to správně nemělo nikoho zajímat.
[caption id="attachment_350" align="aligncenter" width="434"]okurkovavoda Nějak mě chytlo používat v počítači malování. :)[/caption]
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama